Obec Jenišovice se v současné době skládá ze vsí Jenišovice, Mravín, Štěnec a Zalažany; součástí katastru Jenišovice je také ves Martinice. Obec se tedy skládá z pěti místních částí. I když vsi leží nedaleko sebe, je jejich nejstarší historie rozdílná.
Jenišovice se v písemných historických pramenech poprvé připomínají v listině krále Vratislava II., kterou kapitule při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a krom jiného daroval celou ves Jenišovice. Listina je rámcově datována do doby okolo roku 1088. Královo darování vsi Jenišovice vyšehradské kapitule potvrdil v roce 1130 kníže Soběslav. Jenišovický kostel Nejsvětější Trojice se připomíná až v polovině 14. století – resp. místní fara v roce 1349. Historiky umění je stavba kostela považována za raně gotickou a dá se tedy předpokládat existence kostela nejméně na přelomu 13. a 14. století. Kostel byl farním a v organizaci církevní správy patřil k biskupství v Litomyšli.

Ještě ve 14. století přešla část vsi do šlechtického držení a v roce 1372 je zmiňována jako příslušenství hradu Košumberku. V uvedeném roce prodal hrad Košumberk s příslušenstvím Diviš z Popovce bratřím Divišovi, Ješkovi, Mstislavovi a Slavatovi z Chlumu. Páni z Chlumu učinili s hradu jedno ze svých předních rodových sídel a když přijali za rodové jméno také jméno Slavata, počali se psát Slavatové z Chlumu a Košumberka. V letech 1382 – 1393 byl z výše jmenovaných bratří jediným držitelem hradu a panství Diviš. Když Diviš zemřel, tak v rodový majetek v letech 1397 – 1405 spravoval Divišův strýc Jindřich Lacembok z Chlumu. V roce 1406 se dědictví ujal Jan z Chlumu, zřejmě syn výše jmenovaného Ješka. V roce 1417 došlo k dělení statků pánů z Chlumu mezi Janem a jeho bratry Vilémem a Divišem. Košumberk s hradem, městečkem Luže a 17 vesnicemi převzali Vilém a Diviš. Po Vilémově smrti v roce 1434 dědili polovinu Košumberku jeho synové Slavata a Jan. Nakonec byl jediným vlastníkem této části hradu a panství Jan. Druhou polovinu košumberského panství držel Diviš z Chlumu, který zemřel v roce 1454. Další osudy tohoto dílu jsou neznámé. Víme jen, že na počátku 16. století byl vlastníkem Divišův vnuk Slavata, který také neznámým způsobem získal druhou dříve Vilémovu polovinu panství.

Slavatův syn Diviš v roce 1540 převzal po otci spojené panství a začal jako první v rodě používat rodové jméno ve tvaru Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka. Za účast v protihabsburském povstání v roce 1547 byl Diviš pokutován převedením jeho košumberského panství na manství. Ze zápisu v deskách dvorských o manské přísaze Diviše Slavaty vyplývá, že k manství byl přihlášen následující majetek: zámek Košumberk s dvorem poplužním, Luže městečko s podacím, vsi Voletice a Jenišovice s tím co tam má a s podacím, Ložice, Srbce, Bělou, Martinice, Mentoury, Mravín, Štenče, Chroustovice městečko s podacím a s tvrzí pustou, Poděčel, Most, Lipec a co tam má, Městec, Ostrov, Sedlec, Švařeň, Dušice a co tam má, Popovec, Radovesice, Domaňovice Božec a Lipce. Od císaře Maxmiliána II. obdržel odpuštění a manství bylo zrušeno. Diviš se stal hejtmanem Chrudimského kraje a zemřel v roce 1575. Z manželky Alžběty z Hradce měl pět synů – Adama, Jindřicha, Michala, Albrechta a Zachariáše. Ti se podělili o otcův majetek v roce 1577 tak, že Košumberk připadl Jindřichovi.

Jindřichův syn Diviš Lacembok převzal panství po otci v roce 1599. Účastnil se aktivně stavovského povstání v letech 1618 – 1620 a těsně po jeho smrti (+ 23. 2. 1623) mu byla konfiskována polovina majetku. Ze zápisu konfiskační komise z 22. května 1623 vyplývá rozsah pokutovaného majetku – statek Košumberk, totiž zámek Košumberk s dvěma štěpnicemi, zahradou kořennou, chmelnicí, pivovarem a s dvěma dvory poplužními (při zámku a v Lozicích), městys Luže s právem podacím, pak vsi celé Zdislav, Ložice, Jenšovice (Jenišovice) s právem podacím, Miřetín (Mirotín), Mravín, Popovice (Popovec), Štěnice (Štěnec) a Mentoury; též společné vsi Voltice (Voletice) s kostelem filiálním, Bělá, Srbice (Srbce), Martinice, Pušice (Pěšice), Sedlce (Sedlec) a Hluboká (Hluboké); dva mlýny (v Luži na Podolí a v Jenčovicích), potoky, pět rybníků (Jenšovický, Mirkovský, Mentourský, horní na Koutech a Zdislavský), lesy a jiným příslušenstvím. Tento majetek odhadnutý na 50 265 kop grošů míšeňských, koupil na základě císařské rezoluce z 3. června 1623 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka na Jindřichově Hradci, president české komory a nejvyšší komorník Království českého a to za sumu 62 659 kop a 17 grošů míšeňských. Vilém Slavata tak zachránil pro svůj rod jeho tradiční sídlo a panství a v roce 1634 přenechal Košumberk synovi Diviše Lacemboka Jindřichu Vilému Slavatovi. Jindřich Vilém zemřel v roce 1654 a panství zničené třicetiletou válkou a drancováním Švédů a císařského vojska, dědila teprve dvouletá Johanka Barbora. Ta v následujícím roce také zemřela a panství se ujala její matka Marie Maxmiliána Eva, roz. Žďárská ze Žďáru (+ 1690). Jako bohatá vdova se v roce 1656 vdala po druhé za Kryštofa Františka svob. pána Hýzrle z Chodu (+ 1666). S ním měla syna Ferdinanda (+ mladý) a jedinou dceru Františku Terezii, která se vdala za Kryštofa hraběte z Lamberka. Marie Maxmiliána Eva po smrti svého druhého manžela zcela propadla vlivu královéhradeckých jezuitů. V roce 1668 založila na Chloumku u Luže kapli Panny Marie a vedle ní jezuitskou rezidenci, která darovala statek Roubovice a ves Bělou. Do kaple umístila obraz Panny Marie Pacovské a kaple se stala poutním místem. Jezuité na Chloumku od své fundátorky obdrželi v roce 1684 právo podací ke kostelům v Luži, Jenišovicích a ve Voleticích. Františka Terezie Lamberková následovala svou matku v přízni jezuitům a darovala jim hrad Košumberk s pivovarem a dvorem, městečko Luže s dvěma krčmami, mlýn Podolský a další čtyři mlýny jinde, vsi Voletice, Zdislav, Štěnec, Srbce, Hlubokou a dvůr Domanický. Marie Maxmiliána Eva Hýzrlová před svou smrtí v roce 1690 odkázala jezuitům na Chloumku další vsi – Mentoury, Kozice, Mravín, Sedlice a Jenišovice. Tak definitivně skončila více jak třísetletá tradice držby Slavaty z Chlumu a Košumberka, které nahradili jezuité.

Po zrušení jezuitského řádu bulou papeže Klimenta XIV., vydanou 21. 7. 1773 (na popud francouzských a španělských Bourbonů; rozhodnutí papeže Habsburky v Rakousku bylo uvítáno, ale je mylná tradice, že jezuity v Čechách zrušil císař Josef II.), byl jezuitský majetek spravován Náboženským fondem. Ten v roce 1807 košumberské panství vydražil a vlastníkem se stal belgický šlechtic Leopold de Laing. V roce 1827 koupil panství Karel Maxmilián kníže Thurn-Taxis. Knížecí rod byl vrchností až do konce patrimoniální správy a velkostatek řízený z Chroustovic drželi až do roku 1922.
První zmínka pochází již z r. 1088. Ves se jmenovala Janišovice a náležela do župy vratislavické. V 15. a 16. stol. příslušela ke Košumberku a ve stol. 18. k Chroustovicím. R. 1349 zde byla fara, která v 19. stol. zanikla.Obec se nachází v nad. výšce 237 m. Ve 13 stol. vznikaly na Chrudimsku vodní mlýny, které postupem času byly modernizovány, i zde v naší obci.

Naše obec se úředně nazývá Jenišovice, třebaže dobře víme, že se vyskytovaly a vyskytují i neoficiální podoby názvu Jenšovice, nebo také Jenčovice, původně ve středověku Janišovice. Jenišovice vznikly na pravém břehu řeky Olšinky a historicky jsou připomínány již ve 12. století. Kostel n návrší uprostřed hřbitova,se datuje od 14. století a jeho původní dispozice je jasně gotická. Už ve 14. století to byl kostel farní, fara tu však v 17. století zanikla a obnovena byla až v roce 1855. Do tohoto data zde v Jenišovicích byla tak zvaná lokálie, (fara pouze pro jednu obec).

Dnes je v bývalém mlýně malá vodní elektrárna. V dřívějších letech se zde vyráběly a opravovaly hudební nástroje. Střed Jenišovic je zvýrazněn dominantou kostela "Nejsvětější Trojice" uvedený ve státním seznamu kulturních památek. První zmínka o kostele je již před rokem 1350 a v posledních letech prochází velkou rekonstrukcí.

... Jenišovice v první polovině 20. stol. ...
Jenišovický kostel	Místní bývalý mlýn
Základní škola	Jenišovická náves

nahoru